Fatima Rahimi. Útěk do Česka a boj o přežití, uprchlická zařízení připomínající vězení, české předsudky i terapie v perštině

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vlastně jsem překvapená, že žijeme,“ vzpomíná novinářka a moderátorka Fatima Rahimi na dobu, kdy musela s rodinou odejít z Afghánistánu do Evropy, když jí bylo šest let. Jako malé dítě tak strávila asi rok na cestě – s nedostatkem vody i jídla. „Nejtěžší byla ta hrozná nejistota. Nemáte kontrolu nad vlastním životem. Všechno řídí někdo jiný a to jsou převaděči. Nevíte, kde skončíte a musíte jim věřit,“ popisuje novinářka afghánského původu, jak s rodinou museli často přespávat třeba i v chlívcích pro dobytek nebo bez dostatku zásob strávili třeba i dva týdny v lese. Cesta začala rozhodnutím, které podle ní nebylo volbou, jak si spousta lidí představuje. „Buď žijete, nebo nežijete. A člověk má tendenci přežít,“ popisuje nutnost opustit Afghánistán kvůli problémům s vládou Tálibánu. Po příchodu do Česka strávila s příbuznými skoro čtyři roky v uprchlických zařízeních, která svým režimem podle Rahimi často trochu připomínala vězení – pokoje s mřížemi, nárok pouze na deset minut denně na dvorku a žádné hračky pro děti, které si tak musely vystačit třeba jen s propiskou a papírem. Na tuhle dobu nemá přesto novinářka špatné vzpomínky, nejvíce si ale vybavuje stres svých rodičů a dalších dospělých – ze zákonných důvodů nemohli pracovat, takže neustále čekali, co s nimi bude. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým mluví Rahimi ale i o tom, co jí v nové zemi chybělo – rodný jazyk, perská literatura, afghánské jídlo nebo babička. Vzpomíná na období, kdy si ji lidé pletli s Romkou a po roce 2015 začali klást otázky na islám a muslimy. „V tu chvíli jsem přemýšlela: Modlím se, nemodlím se? Mám se modlit, nemám se modlit?,“ vysvětluje Rahimi, jak se začala víc zajímat o sebe a hledat odpovědi, protože cítila, že by je měla umět dát. Novinářka mluví taky o fotbale, který ji fascinuje svou paradoxní povahou. „Je to jednoduchá hra – víte, co je cílem, a moc toho k ní nepotřebujete. Já si v dětství vyráběla míč z hadrů nebo plastu,“ vzpomíná, ale také dodává, že jde o strašně složitý svět, když sledujete, jak se skládají týmy, jakou roli hrají peníze a politika a jak se ovlivňují zápasy. Dnes se kromě novinařiny věnuje i studiu terapie, ke které má blízko nejen díky vlastní zkušenosti, ale i novinářské práci. Komu přesně chce pomoci a proč je takový rozdíl vést terapii v angličtině nebo perštině? Jak náročné je někdy debatovat o migraci a jak dnes vnímá náboženství, které ji provázelo dětstvím? Jak se žije jejím příbuzným v rodné zemi a proč si myslí, že změna musí přijít zevnitř – ať už v Íránu, nebo v Afghánistánu? Poslechněte si celý rozhovor.

There are no comments yet.

Please log in to write the first comment.