Show notes
Přestože Robert Vano patří mezi nejvýraznější módní fotografy světa, cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. Z malého slovenského městečka emigroval v roce 1967 přes Jugoslávii do Itálie a později do Spojených států, kde vybudoval kariéru uznávaného autora černobílé fotografie. V pořadu Avokádo na platformě FocusOn mluvil o emigraci, newyorském začátku i o tom, proč i po padesáti letech u objektivu zůstává věrný tradičním technikám a ruční práci.Robert Vano se narodil v malém městečku na jihu Slovenska. Dětství prožil v časech, kdy bylo přesně určeno, co chlapci a dívky smějí dělat. „Chtěl jsem být fotograf, ale to nebyla profese pro chlapce. Kluci měli být elektrikáři nebo horníci,“ vzpomíná.První fotoaparát dostal ve čtrnácti letech a okamžitě si zamiloval svobodu, kterou mu objektiv poskytoval. „Ve škole bylo všechno týmové. A já chtěl dělat něco, kde mi nikdo nebude mluvit do práce,“ říká.Kvůli špatnému prospěchu se však nedostal na uměleckou školu. „Měl jsem samé čtyřky, takže jsem se nemohl přihlásit ani na přijímačky,“ popisuje. A když přišla maturita, čekala ho vojna, kterou se rozhodl obejít.Útěk přes Jugoslávii a ztráta občanstvíV roce 1967 se Vano s kamarádem rozhodl emigrovat přes Jugoslávii do Itálie. „Netušil jsem, že nás za to odsoudí za vlastizradu. Zbavili mě občanství i národnosti,“ říká.Domů se nemohl vrátit třicet let. Rodiče o něm celé roky neměli zprávy, jeho dopisy končily u StB. „Teprve nedávno jsem díky televizi viděl svůj spis. Měl jsem krycí jméno Herec a všechny dopisy, které jsem psal rodičům, tam byly uložené,“ popisuje.S matkou se setkal až po revoluci. „Plakali jsme oba. Řekla mi: jediné, co ti nikdy neodpustíme, je, že jsi nám nedal vědět, kde jsi,“ vzpomíná s dojetím.Americký sen s reálnými následkyPo emigraci získal nejprve zelenou kartu, po pěti letech americké občanství. „Mám jen jedno občanství, to americké. Po revoluci bych mohl požádat o slovenské, ale tím bych přišel o důchod i zdravotní pojištění,“ vysvětluje.New York byl pro něj šok. „Pocházím z malého městečka, kde jste potřebovali povolení i na cestu do Bratislavy. A najednou stojíte v New Yorku, mezi hippies, svobodou a úsměvy,“ říká.Zároveň si všiml zásadního rozdílu v mentalitě. „Američané se pořád usmívají. A ono to funguje, když si říkáte, že se máte dobře, mozek tomu začne věřit,“ dodává.Od Milána po Paříž: tvrdá škola módyZačínal jako asistent fotografa v New Yorku, kde ho kolega naučil zásadní pravidlo: „Musíš mít téma, které si lidé zapamatují.“ Pro Vana se jím stala černobílá fotografie a mužské akty.Jeho kariéra vedla přes Milán, Paříž i Frankfurt. „V Americe se začínalo přesně v devět a končilo v pět. V Miláně se v devět teprve pilo cappuccino a fotilo se až odpoledne,“ směje se.Milán byl sice centrem módních časopisů, ale ty špatně platily. „Všechno šlo přes mafii. Ale právě tam se rodily kariéry – všichni, modelky i fotografové, tam museli začít,“ dodává.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak přesně probíhal útěk Roberta Vana přes Jugoslávii do Itálie?Co se skrývá ve spise StB pod jeho krycím jménem „Herec“?Jak vypadal jeho první den v New Yorku a první focení v USA?Jaké zákulisní historky zažil během zlaté éry módních přehlídek?Co chystá po výstavě v Tančícím domě – a proč chce expozici přesunout do New Yorku?