Show notes
Architekt, který staví domy, ale hlavně příběhy. David Kotek ze studia Projektstudio věří, že architektura musí vycházet z dialogu, ne z ega. Stavěl stadiony, rodinné domy i městské prostory. „Každý dům je jiný, protože každý člověk je jiný,“ říká v rozhovoru pro pořad Next Stop na platformě FocusOn. Hovoří o udržitelnosti, výuce mladých, spolupráci s politiky i o tom, proč ho baví dělat malé projekty s velkým smyslem.O udržitelnosti se v byznysu mluví snad nejčastěji za poslední dekádu. Jenže jak ji skutečně aplikovat do staveb a developmentu? „Prodává se těžce,“ přiznává David Kotek. „Klient musí pochopit, že udržitelnost je cesta budoucnosti, ale musí ji někdo dobře spočítat a nastavit. Nestačí o ní mluvit, musí dávat ekonomický smysl.“Zkušenost z praxe ukazuje, že to není jen o přesvědčení, ale i o číslech. Kotek mluví o firmách, které už přemýšlejí komplexně – nejen o nákladech, ale o celkovém dopadu. „U nás jsme dělali haly pro velké developery. Některé společnosti, třeba Panattoni, naopak vyžadují, aby budovy byly udržitelné. Stává se to součástí jejich firemní kultury. Je to marketing, ale taky realita: ušetří to peníze nájemníkům i provoz,“ říká.Pro Kotka to není móda, ale návrat k rozumu. „Když něco stavíme, musíme myslet na to, že každý dům stojí na kusu krajiny. Každý výkop, každá hala, každý metr betonu je zásah. A architektura má tu zodpovědnost,“ dodává.Architektura jako scénografie životaKdyž o architektuře mluví, často používá slovo „kulisy“. „Dům jsou kulisy, ve kterých se odehrává lidský příběh. Lidé jsou obraz, architektura je rám,“ vysvětluje.Kotek začíná každou spolupráci otázkami, z jejich odpovědí se rodí podoba domu. Neptá se jen na rozměry místností, ale na to, jak žijí, co je spojuje, kde spolu tráví čas, co dělají večer. „Když vím, jak lidé žijí, vím, jak mají žít i jejich domy,“ říká.Jeho filozofie je jednoduchá: architekt nemá diktovat, ale doprovázet. „Nechci, aby někdo poznal, že ten dům dělal Kotek. To by znamenalo, že je to podle šablony. Každý klient je jiný a já chci, aby byl i jeho dům jiný,“ vysvětluje.Architekturu chápe jako vztah. „Často říkám, že nejsem autor, ale průvodce. Když klient přinese svůj nápad, zpočátku třeba naivní, často to nakonec posune projekt víc než moje kresby. Mě baví, když ho z toho uděláme společně,“ popisuje.Dům, který má dušiPři práci se setkává s různými osudy. Jeden z nich si pamatuje dodnes: rodinu, která vychovává postiženého syna. „Když jsme se potkali, řekli mi, že nevědí, co bude za deset let. Žijí ze dne na den. V tu chvíli přestaneš řešit materiály nebo detaily. Dům musí být rychlý, pružný, otevřený. Musí přinášet energii a naději,“ říká.Takové zakázky ho formují nejvíc. „Architekt musí být trochu psycholog. Každý projekt je o empatii. Často to není jen o prostoru, ale o tom, co lidé potřebují cítit. Architektura dokáže měnit náladu, vztahy i životní rytmus. To je její síla,“ dodává.Učit se i po třiceti letech je dnes zásadníI po třiceti letech v oboru má Kotek pocit, že se musí znovu vzdělávat. „Přihlásil jsem se na semináře na ČVUT a dokonce i na filozofii a ekonomii k Tomášovi Sedláčkovi. Chtěl jsem porozumět souvislostem, nejen architektuře, ale i společnosti,“ říká.V Projektstudiu vytváří prostor i pro mladé lidi. „Baví mě spolupracovat se studenty. Děláme malé experimentální projekty, které nemají klienta ani termín. Zkoušíme nové materiály, technologie, přemýšlíme o budoucnosti. Je to svobodná práce. A já se od nich učím stejně jako oni ode mě,“ říká.Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:Jak David Kotek proměnil chátrající restauraci Florida v živé městské centrum.Jak vznikala světelná instalace pyramidy nad Ostravou a proč přitáhla egyptology.Proč Projektstudio expandovalo do Prahy a Brna a jak se liší mentalita klientů.Jaké experimenty dělá Kotek s mladými architekty a co si z nich odnáší.Co podle něj chybí českému školství, aby lidé rozuměli architektuře a plánování.