Marko Ivanović

Nebo vám najednou přidá nějaký nástroj, který nikdy jindy v té sklepě nehrál.

A prostě takovýhle věcí, jakoby...

Ty musíte vlastně řešit pořád.

A samozřejmě, že za ta léta už vznikly, třeba i v tom Národním divadle v Brně, určité způsoby, jak se určitá místa řeší.

To znamená, nějaké místo, které je interpretačně velice náročné, se prostě nějakým způsobem zjednodušilo a takhle zjednodušeně se to hraje už prakticky sto let.

Ale samozřejmě, že vždycky to dirigentovi mladému nedá a říká si, pojďme to zkusit tak, jak to ten Janáček napsal.

Většinou pak dojde k tomu, že se zase pokorně vracíme k té takzvané interpretační praxi, protože to jinak zahrát nejde.

Ale jak říkám, u Janáčka to je jedna právě z takových těch dalších zrušujících věcí, u toho Janáčka, že...

Že nikdy nevíte, jestli něco jde nebo nejde a vlastně takové to zkoušení, co je možné a co možné není, to vlastně patří i k té interpretaci.

Já věřím, že ano a myslím, že jako spousta lidí si ji našla.

Já mám pocit, že spíš tady panuje určitá obava z toho vůbec tu cestu hledat.

jak říkám, myslím, že tu cestu mají těžší lidé, kteří už mají dost bohatou zkušenost s tím třeba, jak by taková opera měla znít, nebo jak by taková symfonie měla znít.

Tak v tom případě, když pak najednou slyšejí Janáčka, tak tam je to všechno jinak.

Myslím si, že lidem ani nevadí, zvlášť mladým lidem, vůbec nevadí jako drsné souzvuky.

Lidem obecně, myslím, nevadí drsné souzvuky, zvláštně v dnešní době.

Lidem vadí, když tý hudbě nerozumí.

A když mají pocit, že to je prostě nesmysl, tak samozřejmě ztratí zájem a cítí se tak trošku podvedeni.

A u toho Janáčka tenhle pocit, myslím, že nemusí mít.

Můžou někdy mít, pokud Janáčka neznají.

Právě pokud čekají to, že nějaká postava přijde