Marko Ivanović

A teď se rozespívá a zaspívá nějakou pěknou melodii, pěknou arii.

A my přes tu arii pochopíme, ano, tohle je princ a miluje princeznu.

U Janáčka přijde postava a řekne tři slova.

Zaspívá ji na třech výrazných notách.

Není to žádná melodie, ale my z toho stejně pochopíme, že přišel člověk, který je naštvaný a který cítí v sobě zradu.

Rozumíte?

Tohle to Janáček dovede vyjádřit velice zkratkovitě, ale to je něco naprosto jedinečného.

Něco, co v tom divadelním, v tom hudebním divadle jako do té doby vlastně nebylo a od té doby vlastně už taky moc ne, protože v tomhle Janáček nenapodobitelný.

A v tom, myslím, tkví i to, jak si jeho...

kouzlo pro zahraniční publikum, zvlášť pro to anglofoní.

V Anglii on byl, nevíme, jestli to ještě pořád platí, ale jednu dobu vlastně Janáček se hrál pořád i v Německu, i v Anglii, protože byl to najednou objev právě tou svou emocionalitou a tou schopností.

Dá se říct, že se Janáček svým hudebním jazykem trefil do divadelní řeči, která je dneska jaksi platná.

Já jsem se symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nahrál nejdřív celý komplet jeho symfonií.

To znamená vlastně všechny jeho symfonie.

A pak jsme ještě s několika letým odstupem nahráli na jednom CDčku i z jeho zbylé symfonické skladby, které nejsou symfoniemi, ale jsou pro velký orchestr.

A tam je mimo jiné i to Mysterium času.

Jinak s tím projektem jsem tedy přišel já nejdřív, protože

Pro celou moji generaci byl kabeláč velký vzor a takový, jak bych řekl, nezneuznaný nebo nedoceněný genius.

To byl člověk, který měl trošku smůlu na dobu, kdy žil.

On byl sám o sobě takový velmi přísný, zarputilý, nekompromisní a to se trošku mělo s potřebami doby, kdy žil.