Albert Romanutti. Hudba pro Stardance i „ufonština“, koncert pro jediného diváka i vyprodané Rudolfinum a sny, které se plní

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 41 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pro mě je důležité zároveň žít, aby bylo pak o čem zpívat,“ říká zpěvák, skladatel a frontman kapely Bert & Friends Albert Romanutti, když popisuje, proč si ve třiceti chtěl dát „mentální celoroční prázdniny“. Chtěl strávit rok u českého moře, o kterém zpívá na stejnojmenné desce, kterou loni vydal. Přestože říká, že nakonec volno skoro neměl, do studia přišel v bílých kraťasech, s čelenkou a vyprávěl o tom, proč začal hrát tenis, jak mu nejde podání a proč potřebuje i v životě hledat „poloplnou lahev“. Otevřeně přiznává, že hudba je pro něj odraz duše, ale že někdy musí dát vlastní svět stranou - třeba když skládal pro StarDance, kde poprvé vytvářel hudbu pro tanečníky. A s dětskou radostí popisuje moment, kdy poprvé slyšel svou hudbu v O2 areně a „smál se, jaká je to haluz“. Mluví o tom, jak si jako třináctiletý kluk poprvé uvědomil, že se chce hudbou živit, o učiteli, který ho vedl k tomu hledat v hudbě „diamanty“, o Příbrami jako českém Twin Peaks a o tom, že splněné sny můžou bolet - třeba když se kvůli koncertu ve Foru Karlín dostal do mínusu, protože prostě chtěl, aby to stálo za to. “Vážím si toho, ale nechápu, čím to je, že ti lidi vůbec přijdou,“ říká překvapivě, když řeší úspěch Bert & Friends. Vzápětí ale dodává, že víra je v hudbě všechno: „Byly časy, kdy přišel na koncert jeden člověk. To byla přesilovka.“ Popisuje také, proč si udělal kapitánský průkaz, pořídil si lyže, ale i proč vnímá své budoucí plány jako „indiána, kterého nesmí vyfotit“. Jaké bylo skládat hudbu pro StarDance i pro seriál? Kde je hranice mezi spontánností a disciplínou, bez které hudba nevznikne? A může mít člověk vůbec plán, když sám říká, že budoucnost je vždycky trochu černá díra? Poslechněte si celý rozhovor.

There are no comments yet.

Please log in to write the first comment.