CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR⁠ Ve výročních žebříčcích bilancujících uplynulý rok v české literatuře obsazuje Dům v Matoušově ulici přední příčky. Zatím poslední román Terezy Boučkové se těší přízni čtenářů i literárních kritiků, spisovatelka ale důvěrně zná i to, jaké je to být perzekvovaný. Když říká, že žijeme ve skvělé době, dobře ví, o čem mluví. Na svět přišla jako dcera literáta Pavla Kohouta, a přestože ho odmala vídala nanejvýš třikrát ročně a jejich vztah byl prakticky nulový, stačilo to k tomu, aby se pro režim stala nepohodlnou. Když ve dvaceti podepsala Chartu 77, o možnost hrát, zpívat a tancovat se připravila definitivně. Na setkání po 10 letech od maturity byla mezi spolužáky s tituly JUDr., MUDr. a Ing. jediná uklízečka, ale cítila se milionkrát líp než oni. Potřebovala mít čisté svědomí a nedělat ústupky. Paradoxně nejtěžší lekci dostala po roce 1989, když chtěla vydat svoji prvotinu Indiánský běh. Způsob, jakým se v samizdatem oslavované novele vyjadřovala na konto svého otce nebo Václava Havla, byl náhle nepřijatelný. Někdejší disidenti, kteří byli za komunismu nuceni popírat své přesvědčení a cenzurovat svá díla, ji nutili k tomu samému. Byl to šok. Trvalo dva roky, než kniha vyšla. Tehdy pochopila, že i svoboda a demokracie jsou jenom o lidech a různých zákulisních hrách. Kritická je k porevolučnímu prezidentovi i dnes. Podle ní to „zvoral“, když udělal tlustou čáru za tím, co bylo, aniž by se řešila spravedlnost a aspoň slovně odsoudili viníci. Tím, že se všechno zglajchšaltovalo, se zdá, že je vlastně všechno jedno a nemá cenu stát si za svým názorem. Podle Boučkové má, i když to bývá náročné. S čím dalším se kvůli svým pevným postojům potýkala, si poslechněte v našem rozhovoru.

Ask this episode

“What did the council decide on item 42?” — answered with the speaker and the moment.

Transcript

Related